Laskavý starý čaroděj se rozhodne uštědřit vlastnímu necitelnému synovi lekci tím, že ho nechá okusit strasti okolních mudlů. V mladém čaroději se tak probudí svědomí a uvolí se použít svá kouzla ve prospěch nečarodějných sousedů. Mohlo by se zdát, že jde o jednoduchou a dobromyslnou historku – tím by se ovšem čtenář projevil jako nic nechápající prosťáček. Promudlovský příběh, který mudly respektujícího otce ukazuje jako lepšího kouzelníka než syna, který je nenávidí? Je doslova zázrak, že alespoň některé výtisky původní verze tohoto příběhu unikly plamencům, do nichž byl tak často metán.
Když Beedle hlásal bratrskou lásku k mudlům, značně se rozcházel s převládajícími názory své doby. Počátkem patnáctého století totiž po celé Evropě rostlo pronásledování čarodějnic a kouzelníků. Mnozí členové čarodějné komunity měli poměrně oprávněný dojem, že pomohou-li svými zaříkadly vyléčit nemocné prase svého mudlovského souseda, jako by dobrovolně přihazovali polena na hranici, na níž mají být upáleni.[1]
„Ať se o sebe mudlové postarají sami!“ znělo heslo doby a čarodějové od svých nečarodějných bratří zachovávali čím dál větší odstup. Vyvrcholením tohoto trendu se roku 1692 stalo přijetí Mezinárodního zákonníku o utajení kouzel, jehož uplatněním přešla čarodějná komunita dobrovolně do ilegality.
Děti ovšem zůstanou dětmi a komický skákající hrnec už stačil pevně zakotvit v jejich představivosti. Řešením se mělo stát vypuštění promudlovského morálního ponaučení při současném zachování bradavicemi osypaného kotlíku. Někdy v polovině šestnáctého století se proto mezi kouzelnickými rodinami rozšířila odlišná verze výše uvedené pohádky. V této přepracované podobě skákající hrnec zachrání nevinného čaroděje před sousedy, kteří ho pronásledují s pochodněmi a vidlemi v rukou, odežene je od jeho chaloupky, pak je všechny polapí a spolyká. Na konci příběhu, když už hrnec stačil většinu jeho sousedů pozřít, získá čaroděj od hrstky zbývajících vesničanů příslib, že ho nechají na pokoji a dovolí mu praktikovat čáry a kouzla. Sám na oplátku nařídí hrnci, aby své oběti propustil, a hrnec je poslušně jen lehce potlučené vyvrhne ze svých útrob. Ještě dnes děti v některých kouzelnických rodinách slýchají od rodičů (obvykle protimudlovsky orientovaných) pouze tuto zcela odlišnou verzi a původní znění pohádky – pokud se k němu vůbec někdy dostanou – je pak pro ně obrovským překvapením.
Jak jsem už ale naznačil, promudlovské vyznění nebylo jediným důvodem, proč „Čaroděj a skákající hrnec“ vzbuzoval pobouření. V dobách, kdy byly hony na čarodějnice čím dál zuřivější, začaly kouzelnické rodiny žít dvojím životem a chránily sebe i své příbuzné utajovacími kouzly. V sedmnáctém století už všichni kouzelníci a čarodějky, kteří se dobrovolně přátelili s mudly, vzbuzovali podezření a často se dokonce mezi vlastními kolegy stávali vyvrženci. Jedním z mnoha urážlivých obvinění, jimiž byli promudlovští kouzelníci a čarodějky zahrnováni (právě z tohoto období pocházejí takové barvité přídomky jako „blátošlap“, „drnohryz“ nebo „hovnivál“), bylo i tvrzení, že jsou schopni jen slabých či podřadných kouzel.
Vlivní čarodějové té doby, jakým byl například Brutus Malfoy, vydavatel protimudlovsky laděného časopisu Militantní mág, se snažili vyvolat v povědomí veřejnosti přesvědčení, že mudlomil má asi tolik kouzelnických schopností jako moták[2]. Roku 1675 Brutus napsal:
Jedno můžeme tvrdit jistě: každý kouzelník, který projevuje zálibu ve společnosti mudlů, je ducha mdlého a jeho čáry jsou tak ubohé a politováníhodné, že si může připadat důležitě jen tehdy, je-li obklopen mudlovskými pasáčky vepřů.
Nic není spolehlivějším příznakem slabé magie než slabost pro společnost lidí neschopných kouzlit.
Zmíněný předsudek byl časem vymýcen přesvědčivými a jednoznačnými důkazy o tom, že někteří z nejschopnějších čarodějů světa[3] byli – mám-li použít obecně rozšířeného termínu – mudlomilové.
Poslední námitka vůči „Čaroději a skákajícímu hrnci“ přetrvává v jistých kruzích dodnes. Nejlépe ji pravděpodobně vyjádřila Beatrix Bloxamová (1794-1910), autorka neblaze proslulých Pohádek pod prašivkami. Paní Bloxamová byla přesvědčena, že Bajky barda Beedleho dětem škodí a údajnou škodlivost připisovala „jejich zvrácenému zaměření na ta nejohavnější témata, například na smrt, choroby, prolévání krve, zlou magii, osoby odpudivé povahy a neuvěřitelně nechutné tělesné výměšky a výpotky“. Paní Bloxamová vybrala řadu starých příběhů, včetně několika Beedleho bajek, a přepsala je v duchu svých ideálů, které sama vyjádřila jako „snahu o naplnění čistých hlaviček našich malých andílků zdravými a šťastnými myšlenkami, ochranu jejich sladkého spánku před ošklivými sny a zachování vzácného květu jejich nevinnosti“.
Závěr čisté a nevinné verze „Čaroděje a skákajícího hrnce“ v přepracovaném podání paní Bloxamové zní následovně:
A pak se malý zlatý hrneček potěšeně roztančil – hopky, hopky, hop! – na drobných růžovoučkých prstících. Mazlíček Martínek vyléčil bolavá bříška všech svých panenek a hrneček z toho měl takovou radost, že se naplnil sladkostmi pro Mazlíčka Martínka i pro panenky.
„Nezapomeňte si vyčistit zoubky!“připomněl jim.
Mazlíček Martínek popadl skákavý hrneček do náruče, zahrnul ho pusinkami a slíbil, že bude panenkám vždycky pomáhat a už nikdy se nebude chovat jako ošklivý mrzoutský bručoun.
Pohádka paní Bloxamové už v několika generacích kouzelnických dětí vyvolává tutéž reakci: neovladatelné nutkání zvracet následované okamžitým požadavkem, aby rodiče knihu odnesli a hodili do stoupy.
[1] Je samozřejmě pravda, že skutečným kouzelníkům a čarodějkám nedělalo příliš velké problémy se kůlu, popravčímu špalku či oprátce vyhnout (viz moji zmínku o Lisette de Lapinové v komentáři ke „Králíci Alici a chechtavému pařezu“. Řada případů však skončila smrtí. Siru Nicholasi de Mimsy-Porpingtonovi (který byl za života čarodějem u královského dvora a po smrti se stal duchem nebelvírské věže) odebrali hůlku, než ho zamkli do sklepního žaláře, takže nemohl kouzly zabránit své popravě. Obzvlášť často ztrácely čarodějné rodiny své mladší členy, kteří ještě nedokázali vlastní kouzelnické projevy skrývat a stávali se tak snadno viditelnou a zranitelnou kořistí lovců čarodějnic.
[2] Moták je osoba narozená čarodějným rodičům, která však není schopna čar a kouzel. Jde o poměrně vzácný jev, mnohem běžnější jsou případy kouzelníků a čarodějek narozených v mudlovských rodinách. Poznámka JKR
[3] Například já
2024 ©