„Fontána příznivé sudby“ je pohádkou nadčasovou a natolik oblíbenou, že se stala předmětem dosud jediného pokusu obohatit vánoční oslavy v Bradavicích o divadelní představení.
Náš tehdejší učitel bylinkářství, profesor Herbert Beery[1], nadšený příznivec ochotnického divadla, přišel s návrhem upravit tuto dětmi milovanou pohádku do podoby vánočního představení pro učitele i studenty. Já sám jsem tehdy byl mladým učitelem přeměňování a Herbert mě pověřil zajištěním „speciálních efektů“, k nimž patřilo vytvoření plně fungující fontány příznivé sudby a miniaturního travnatého pahorku, po němž měli naše tři hrdinky a jeden hrdina zdánlivě stoupat vzhůru; zmíněného dojmu bylo dosaženo tím, že se pahorek pomalu propadal pod jeviště a mizel obecenstvu z dohledu.
Mohu myslím bez jakékoli ješitnosti prohlásit, že moje fontána i můj pahorek zadanou úlohu splnily jednoduše a dobře. Totéž bohužel nelze říci o ostatních účastnících zmíněného představení. Pomineme-li na okamžik boží dopuštění, jež způsobil gigantický „červ“, kterého na jeviště přivedl náš učitel péče o kouzelné tvory, profesor Silvanus Kettleburn, největší ránu zasadil celému vystoupení lidský prvek. Profesor Beery jakožto režisér nebezpečně podcenil emocionální bouři, která se mu strhla přímo před očima. Neměl vůbec tušení, že studenti vystupující v rolích Amaty a sira Smůly byli ještě hodinu před zvednutím opony zamilovaným párem, ale právě v tuto chvíli se „sir Smůla“ rozhodl věnovat svoji přízeň raději „Ashe“.
Stačí konstatovat, že naši poutníci hledající příznivou sudbu na vrchol pahorku vůbec nedošli. Opona se sotva stačila zvednout, když „červ“ profesora Kettleburna – jak se nyní ukázalo, byl to popelec[2] zvětšený vykrmovacím kouzlem – explodoval, rozlétl se ve spršce horkých jisker a prachu a zaplnil Velkou síň kouřem a úlomky kulis. Zatímco obrovská žhavá vejce, která snesl na úpatí mého „pahorku“, zapálila dřevěnou podlahu, „Amata“ a „Asha“ se do sebe pustily a svedly souboj tak zuřivý, že se profesor Beery ocitl v křížové palbě. Učitelský sbor musel Velkou síň evakuovat, protože hrozilo nebezpečí, že ohnivé peklo zuřící na jevišti ji celou zachvátí. Večerní zábava skončila přeplněnou ošetřovnou; trvalo několik měsíců, než z Velké síně vyvanul štiplavý zápach dýmu z hořícího dřeva, a ještě déle, než se hlava profesora Beeryho scvrkla do obvyklých rozměrů a profesoru Kettleburnovi bylo zrušeno podmínečné odvolání z funkce[3]. Ředitel Armando Dippet vyhlásil absolutní zákaz všech budoucích dramatických představení a tato hrdá bradavická antidivadelní tradice přetrvává dodnes.
Odhlédneme-li však od zmíněného dramatického fiaska, je „Fontána příznivé sudby“ pravděpodobně nejoblíbenější z Beedleho pohádek, byť i ona má stejně jako „Čaroděj a skákající hrnec“ své oponenty. Nesčetní rodiče už v minulosti požadovali, aby byl tento konkrétní příběh z bradavické knihovny odstraněn. Shodou okolností mezi nimi byl i potomek Brutuse Malfoye a někdejší člen bradavické školní rady, pan Lucius Malfoy. Pan Malfoy předložil požadavek zákazu zmíněné pohádky písemně:
Z regálů bradavické knihovny by měla být odstraněna veškerá beletrie i literatura faktu, v níž jsou zmínky o křížení kouzelníků a čarodějek s mudly. Nepřeji si, aby byl můj syn ovlivňován a vybízen k pošpinění čistoty své pokrevní linie čtením příběhů, které propagují manželské svazky mezi čaroději a mudly.
Moje odmítnutí vyřadit zmíněné dílo z knihovny podpořila i většina členů školní rady. Odepsal jsem panu Malfoyovi a toto rozhodnutí jsem mu zdůvodnil následovně:
Takzvané čistokrevné rodiny udržují mýtus o své údajné čistotě tím, že mudly či čaroděje narozené v mudlovských rodinách ze svého rodokmenu vyškrtávají, nehlásí se k nim nebo je přímo zapírají. Navíc se pak pokoušejí vnutit své pokrytectví i nám ostatním a přimět nás, abychom zakázali literární díla pojednávající o pravdě, již chtějí popřít. Na celém světě neexistuje jediný kouzelník a jediná čarodějka, v jejichž krvi by nebyla přimísena mudlovská krev, a považoval bych tudíž za nelogické a nemorální, kdybych vědomosti našich studentů ochuzoval o díla pojednávající o tomto tématu.[4]
Tyto dopisy byly počátkem dlouhodobé kampaně pana Malfoye, jejímž cílem bylo odstranit mě z funkce ředitele bradavické školy, i mé vlastní kampaně, jejímž cílem bylo zbavit ho postavení oblíbeného Smrtijeda lorda Voldemorta.
[1] Profesor Beery později z Bradavic odešel a učil na ČADU (Čarodějná akademie dramatických umění), kde – jak se mi jednou přiznal – si uchoval silnou averzi k divadelnímu zpracování zmíněného příběhu; byl přesvědčen, že nosí smůlu.
[2] Důkladnější popis tohoto pozoruhodného tvora najdete v díle Fantastická zvířata a kde je najít. Nikdy by neměl být vědomě donesen do dřevem obkládané místnosti a neměl by být objektem vykrmovacího kouzla.
[3] Profesor Kettleburn byl během svého působení ve funkci učitele péče o kouzelné tvory podmínečně odvolán celkem dvaašedesátkrát. Jeho vztahy s mým předchůdcem v Bradavicích, profesorem Dippetem, byly vždy mírně napjaté a profesor Dippet ho odjakživa považoval za poněkud nezodpovědného. Než jsem se ale stal ředitelem já, profesor Kettleburn se značně zklidnil; vždy se ovšem našli skeptikové, kteří cynicky tvrdili, že byl k rozvážnějšímu životnímu tempu přinucen skutečností, že mu z původních čtyř údů zbývalo už jen půl druhého.
[4] Moje odpověď vyprovokovala pana Malfoye k napsání několika dalších dopisů, protože však byly tvořeny převážně urážlivými výroky na adresu mého zdravého rozumu, původu a mých hygienických návyků, jejich význam pro tento komentář je minimální.
2024 ©