Bajky barda Beedleho jsou sbírkou pohádek, sepsaných pro mladé čaroděje a čarodějky. Už po staletí jsou jejich oblíbenou četbou před spaním, a skákající hrnec či fontána příznivé sudby jsou proto mnoha bradavickým studentům známé stejně důvěrně jako Popelka či Šípková Růženka mudlovským (nečarodějným) dětem.

Beedleho bajky se v mnoha směrech podobají našim pohádkám; dobro v nich například obvykle bývá odměněno a zlo potrestáno. V jedné věci se ovšem zjevně liší. V mudlovských pohádkách jsou kouzla často prapříčinou hrdinových či hrdinčiných problémů – zlá čarodějnice otráví jablko, sešle na princeznu stoletý spánek nebo promění prince v nějaké ohavné zvíře. V Bajkách barda Beedleho se naproti tomu setkáváme s hrdiny a hrdinkami, kteří sami ovládají kouzla, přesto však své problémy řeší stejně obtížně jako my. Beedleho příběhy tak už po generace pomáhají kouzelnickým rodičům vysvětlovat mladým potomkům bolestnou životní realitu: že totiž kouzla dokážou vyvolat právě tolik potíží, kolik jich dokážou napravit.

Dalším významným rozdílem mezi těmito bajkami a jejich mudlovskou obdobou je skutečnost, že Beedleho čarodějky se hledání vlastního štěstí snaží napomáhat mnohem aktivněji než naše pohádkové hrdinky. Asha, Altheda, Amata i králice Alice jsou vesměs čarodějky, které svůj osud berou do vlastních rukou, místo aby uléhaly k bůhvíjak dlouhému spánku nebo čekaly, až jim někdo vrátí ztracený střevíček. Jediná výjimka z tohoto pravidla – bezejmenná dívka z „Mágova chlupatého srdce“ – si počíná spíše jako pohádková princezna našeho ražení, její příběh však postrádá obvyklý konec typu „a žili šťastně až do smrti“.

Bard Beedle žil v patnáctém století a značná část jeho života zůstává zahalena tajemstvím. Víme, že se narodil v Yorkshiru, a jediná dochovaná dřevořezba ukazuje, že měl neobyčejně hustý a dlouhý plnovous. Pakliže se v těchto pohádkách věrně odrážejí jeho názory, měl docela rád mudly, které považoval spíše za nevědomé než zlé, nedůvěřoval černé magii a věřil, že nejhorší zlořády čarodějného společenství jsou výsledkem takových jednoznačně lidských vlastností, jako je krutost, lhostejnost či domýšlivé zneužívání vlastních schopností. V jeho bajkách netriumfují hrdinové a hrdinky, ovládající nejmocnější kouzla, ale ti, kteří se vyznačují největší laskavostí, zdravým rozumem a chytrostí.

Jedním z čarodějů moderní doby, který zastával velice podobné názory, byl samozřejmě profesor Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, nositel Merlinova řádu první třídy, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, Nejhlavnější hlavoun Mezinárodního sdružení kouzelníků a nejvyšší mág Starostolce. Přes uvedenou názorovou podobnost bylo obrovským překvapením, když se mezi mnoha dokumenty, které Brumbál ve své poslední vůli odkázal bradavickému archivu, našly i písemné poznámky k Bajkám barda Beedleho. Zda byly tyto komentáře sepsány výhradně pro uspokojení jeho vlastní potřeby nebo určeny pro pozdější zveřejnění, to se už nikdy nedovíme. Profesorka Minerva McGonagallová, dnešní ředitelka bradavické školy, nám však každopádně udělila laskavé svolení k otištění poznámek profesora Brumbála, které tak doprovodí zbrusu nový překlad pohádek z brku Hermiony Grangerové. Doufáme, že postřehy profesora Brumbála, mezi nimiž nechybí poznámky k historii čar a kouzel, osobní vzpomínky ani doplňující informace ke klíčovým prvkům každého příběhu, pomohou nové generaci čarodějných i mudlovských čtenářů, aby si Bajky barda Beedleho ještě lépe vychutnala. Všichni, kdo profesora Brumbála znali osobně, jsou pevně přesvědčeni, že by možnost podpory tohoto projektu uvítal – zejména vzhledem ke skutečnosti, že veškerý jeho výnos je určen pro nadaci Children’s High Level Group, jejímž cílem je pracovat ve prospěch dětí, které zoufale potřebují pomoc.

Připadá mi jen správné připojit ke komentářům profesora Brumbála jednu malou dodatečnou poznámku. Pokud jsme to schopni správně určit, dokončil tyto komentáře přibližně osmnáct měsíců před tragickými událostmi, k nimž došlo na vrcholu astronomické věže bradavického hradu. Čtenářům obeznámeným s historií zatím poslední čarodějné války (například každému, kdo přečetl všech sedm svazků pojednávajících o životě Harryho Pottera), bude jasné, že v případě posledního příběhu této knihy profesor Brumbál neprozrazuje úplně všechno, co ví – nebo alespoň tuší. Důvodem této případné zdrženlivosti je možná to, co Brumbál před mnoha lety řekl o pravdě svému oblíbenému a nejslavnějšímu žákovi:

„Je to něco krásného a strašného, a proto je nutné s ní zacházet s krajní obezřetností.“

Ať už s ním souhlasíme či nikoliv, můžeme snad profesoru Brumbálovi prominout, že se budoucí čtenáře snažil uchránit před pokušením, jemuž sám kdysi podlehl a za které tak strašlivě zaplatil.

J. K. Rowlingová

2008

Glosa k poznámkám pod čarou

Texty profesora Brumbála jsou zjevně určeny kouzelníkům a čarodějkám; proto jsem místy doplnila vysvětlení určitých termínů či faktů, které je třeba mudlovským čtenářům objasnit.

JKR