Od samého počátku 12. století byl mezi mnoha čarodějkami a čaroději oblíbenou zábavou lov zlatonosek. Zlatonoska (viz obr. B) je dnes chráněným ptačím druhem, v té době se však ještě v severní Evropě vyskytovala zcela běžně, přestože mudlové si její existence jen málokdy povšimli. Uměla se totiž mimořádně obratně skrývat a létala obrovskou rychlostí.
Miniaturní velikost zlatonosky spolu s její pozoruhodnou rychlostí ve vzduchu i s jejím nadáním vyhýbat se dravcům jen zvyšovala prestiž kouzelníků, kterým se ji podařilo chytit. Na jedné tapisérii z 12. století, která se zachovala v Muzeu famfrpálu, je znázorněna skupina kouzelníků, kteří se vydávají na lov zlatonosky. Na prvním výjevu této tapisérie někteří lovci nesou sítě, jiní užívají svých hůlek a ostatní se pokoušejí zlatonosku chytit holýma rukama. Tapisérie odhaluje skutečnost, že pokud někdo zlatonosku polapil, často ji přitom rozdrtil. Na závěrečném výjevu tapisérie vidíme, jak kouzelník, který zlatonosku chytil, přebírá odměnu v podobě měšce zlata.
Lov zlatonosek byl v mnoha směrech trestuhodnou zábavou. Každému kouzelníkovi, který to má v hlavě v pořádku, se vybíjení těchto mírumilovných ptáčků ve jménu sportu musí příčit. Navíc lov zlatonosek, který se obvykle pořádal za denního světla, umožňoval mudlům na vlastní oči vídat mnohem víc létajících košťat než při jakékoli jiné kouzelnické aktivitě. Tehdejší Kouzelnická rada však nebyla schopna oblibu tohoto sportu potlačit – zdá se dokonce, jak uvidíme z dalšího textu, že rada samotná nespatřovala v lovu zlatonek nic špatného.
Obr.B
Cesty lovu zlatonosek a famfrpálu se konečně zkřížily roku 1269 při utkání, jemuž osobně přihlížel sám náčelník Kouzelnické rady Barberus Chvástal. Dozvídáme se o tom z vyprávění očité svědkyně madame Modesty Rabnottové z Kentu, která je zaslala své sestře Prudence do Aberdeenu (tento dopis je rovněž mezi exponáty Muzea famfrpálu). Podle madame Rabnottové přinesl Chvástal na utkání zlatonosku v kleci a slíbil shromážděným hráčům, že tomu, kdo ji během hry chytí, vyplatí odměnu sto padesáti galeonů.[1] Další události popisuje madame Rabnottová následovně:
Hráči se jako jeden muž zvedli do vzduchu, absolutně si nevšímali Camrálu a vyhýbali se Krvákům. Oba brankaři nechali brankové koše nehlídané a připojili se k honičce. Nešťastná malá zlatonoska poletovala po hřišti sem a tam a hledala únikovou cestu, čarodějové z přihlížejícího davu ji však vždy zahnali zpět odpuzovacími kouzly. Inu, Pru, znáš přece můj názor na lov zlatonosek a víš, čeho jsem schopná, když mi dojde trpělivost. Vyběhla jsem na hřiště a začala jsem ječet: „Náčelníku Chvástale, tohle není žádný sport! Nechte tu zlatonosku letět a nás nechte dívat se na ušlechtilou hru famfrpálu, kvůli které jsme se tu všichni shromáždili!“
Nebudeš tomu věřit, Pru, ale ten hrubián se jen zachechtal a hodil po mně prázdnou klec. No to už jsem viděla rudě, Pru, to si piš. Když si to ta chudinka zlatonoska namířila mým směrem, vyslala jsem k ní přivolávací kouzlo. Ty dobře víš, jak jsem v přivolávacích kouzlech dobrá. Pru – i když jsem to samozřejmě měla snažší s jeho zamířením, protože jsem v tom okamžiku neseděla na koštěti. Ten ptáček mi přilétl přímo do ruky. Zastrčila jsem si ho za výstřih hábitu a utíkala jsem pryč, jako kdybych měla čerta v patách.
Samozřejmě mě chytili, ale předtím jsem ještě stačila pustit zlatonosku na svobodu. Náčelník Chvástal se strašlivě vztekal a jednu chvíli jsem myslela, že skončím jako ropušník nebo něco ještě horšího. Jeho rádci ho však naštěstí uklidnili, takže jsem dostala jenom pokutu deseti galeonů za narušení hry. Samozřejmě jsem deset galeonů v životě neměla, a to znamená, že přijdu o svůj dům.
Brzy se objevím a nastěhuju se k tobě, naštěstí mi nevzali mého hipogryfa. A povím ti jedno, Pru, náčelník Chvástal by ztratil můj hlas, kdybych totiž nějaký měla.
Tvoje milující sestra
Modesty
Statečný čin madame Rabnottové sice zachránil život jedné zlatonosce, všechny je však zachránit nedokázal. Nápad náčelníka Chvástala jednou provždy změnil podobu famfrpálu. Zlatonosky se brzy začaly vypouštět při všech famfrpálových utkáních a jeden hráč z každého mužstva (takzvaný „lovec“) byl pověřen výhradním úkolem je chytit. Když byl ptáček zabit, hra končila a mužstvu úspěšného lovce byla udělena zvláštní prémie sto padesáti bodů na památku oněch sto padesáti galeonů, které sliboval náčelník Chvástal. Úkolem diváků bylo udržet zlatonosku na hřišti pomocí odpuzovacích kouzel, o nichž se zmiňuje madame Rabnottová.
Do poloviny následujícího století se však počet žijících zlatonosek tak drasticky snížil, že Kouzelnická rada, jíž tenkrát předsedala podstatně osvícenější Elfrída Claggová, prohlásila zlatonosku za chráněný ptačí druh a zakázala její zabíjení i její používání při famfrpálových utkáních. V Somersetu byla založena Zlatonosčí rezervace Modesty Rabnottové a začalo se horečně hledat, čím ptáčka nahradit, aby bylo možné ve famfrpálových zápasech pokračovat. Vynález Zlatonky se připisuje kouzelníku Bowmanu Wrightovi z Godrikova dolu. Zatímco famfrpálová mužstva po celé zemi se snažila najít náhradu zlatonosky v podobě jiného ptáka, Wright, který měl rozsáhlé zkušenosti s čarodějným zpracováním kovů, si dal za úkol vytvořit míč, který by přesně kopíroval chování a letové vlastnosti zlatonosky. Že se mu to dokonale podařilo, je zřejmé z mnoha pergamenových svitků, které zůstaly po jeho smrti zachovány (dnes jsou ve vlastnictví soukromého sběratele) jako soupis objednávek přicházejících z celé země. Zlatonka, jak Bowman svůj vynález pojmenoval, byla míčkem o velikosti vlašského ořechu a vážila tolik co zlatonoska. Její stříbřitá křídla měla stejně jako křídla zlatonosky otočné klouby, které jí umožňovaly měnit směr letu s toutéž bleskovou rychlostí a přesností, jakou se vyznačoval její živý vzor. Lze říci, že zavedením Zlatonky byl ukončen proces, který započal o tři století dříve na močálu Amphorpoole Marsh. Zrodil se pravý famfrpál!
[1] V dnešním přepočtu více než milion galeonů. Zda náčelník Chvástal měl či neměl v úmyslu je zaplatit, je pro naše pojednání nedůležité.
2024 ©