Evropa
Ve 14. století už famfrpál zapustil pevné kořeny v Irsku, jak dokazuje Zachariáš Mrzout vylíčením jistého zápasu z roku 1385: „Mužstvo čarodějů z Corku přibylo zápas v Lancashiru sehráti a popudilo domorodé obyvatele tím, že jejich rekům krutou porážku uštědřilo. Irové uměli s Camrálem vyváděti kousky, jaké v Lancashiru dosud nikdo neviděti ráčil, a v obavách o holý život museli prchnouti z vesnice, zatímco rozzuřený dav vytáhl svoje hůlky a jal se je pronásledovati.“
Z různých pramenů se dozvídáme, že počátkem 15. století už se hra rozšířila i do dalších evropských regionů. O tom, že jednou z prvních zemí, které famfrpálu propadly, bylo Norsko (že by tam byl tuto hru zavedl Olaf, bratranec Goodwina Kneena), víme díky veršům, které někdy těsně po roce 1400 složil básník Ingolfr Jambik:
Rozkoš z té honičky skoro mi bere dech,
Zlatonka přede mnou a vítr ve vlasech.
Blíž za ní, stále blíž davu mě žene hlas,
vtom Potlouk přiletí a já jsem sražen zas.
Přibližně ve stejné době napsal francouzský kouzelník Malecrit ve své divadelní hře Hélas, Je me suis Transfiguré Les Pieds („Ach bože, proměnil jsem si vlastní nohy“) následující řádky:
GRENOUILLE: Dnes s tebou na trh jít nemohu, Crapaude.
CRAPAUD: Ale, Grenouille, já tu krávu sám neunesu.
GRENOUILLE: Víš přece, Crapaude, že mám dnes dopoledne hrát brankáře. Kdo zastaví Camrál, ne-li já?
Rok 1473 se stal rokem prvního mistrovství světa ve famfrpálu, přestože na něm byly zastoupeny pouze evropské národy. Nepřítomnost mužstev ze vzdálenějších zemí lze přičíst dílem tomu, že zkolabovaly sovy, které jim nesly zvací dopisy, dílem neochotě pozvaných podstoupit tak dalekou a strastiplnou cestu nebo možná pouhé jejich lenosti, díky níž raději zůstali doma.
Finálové utkání mezi Transylvánií a Flandry se zapsalo do dějin famfrpálu jako nejzuřivější zápas všech dob a mnohé z faulů, které při něm byly tehdy zaznamenány, od té doby lidské oko nespatřilo – platí to například pro přeměnu chytače ve tchoře, pokus o stětí brankáře dvouručním mečem a vypuštění stovky krvežíznivých vampýrů nosatých zpod hábitu transylvánského kapitána.
Mistrovství světa se od té doby koná pravidelně každé čtyři roky, i když mimoevropské týmy se tohoto turnaje začaly účastnit teprve v 17. století. Roku 1652 bylo uspořádáno první mistrovství Evropy, které se od té doby koná každé tři roky.
Z mnoha vynikajících evropských týmů jsou pravděpodobně nejznámější Sofijští supi (Vratsa Vultures). Jako sedminásobní mistři Evropy patří Sofijští supi nepochybně k těm světovým týmům, jejichž hra je z diváckého hlediska nejatraktivnější; jsou to průkopníci dalekonosných gólových střel (vypálených z prostoru daleko před brankovištěm) a vždy jsou ochotni dát novým hráčům příležitost prosadit se a udělat si jméno.
Ve Francii jsou pravidelně ligovými mistry Quiberonští camrálisté (Quiberon Quafflepunchers), proslavení právě tak svým okázalým herním stylem, jako svými křiklavě růžovými hábity. V Německu najdeme Heidelberské harcovníky (Heidelberg Harriers), mužstvo, o němž kdysi irský kapitán Darren O’Hare pronesl slavnou větu, že je „zuřivější než drak a dvakrát tak chytré“. Lucembursko, kde se famfrpál odjakživa těší velké oblibě, nám dalo Bigonvillské bombardery (Bigonville Bombers), proslavené útočným pojetím hry, díky němuž patří vždy k mužstvům s největším počtem vstřelených gólů. Portugalský tým Bragští bijci (Braga Broomfleet) se v nedávné době díky svému revolučnímu systému značkování odrážečů propracoval mezi absolutní famfrpálovou elitu a polští Sopotští skřeti (Grodzisk Goblins) mají mezi sebou pravděpodobně nejnápaditějšího chytače světa, Josefa Vronského.
Austrálie a Nový Zéland
Na Nový Zéland se famfrpál dostal již v průběhu 17. století. Údajně ho přivezla výprava evropských botaniků, kteří tam uspořádali expedici za účelem zkoumání místních kouzelných bylin a hub. Dozvídáme se, že po dlouhém a úmorném celodenním sběru vzorků hledali tito čarodějové a čarodějky uvolnění v tom, že hráli famfrpál před užaslýma očima místní kouzelnické komunity. Novozélandské Ministerstvo kouzel muselo nepochybně vynaložit obrovské množství času i peněz na to, aby zabránilo mudlům zmocnit se maorských uměleckých artefaktů z tohoto období: jsou na nich totiž jasně znázorněni bílí kouzelníci hrající famfrpál (tyto dřevořezby a malby jsou dnes vystaveny na Ministerstvu kouzel ve Wellingtonu).
K rozšíření famfrpálu v Austrálii pak podle dostupných zdrojů došlo někdy v průběhu 18. století. Austrálii je možno považovat za zemi s ideálními podmínkami pro famfrpál, vezmeme-li v úvahu obrovské plochy neobydleného vnitrozemského buše, kde je možno budovat famfrpálová hřiště.
Týmy ze zemí protinožců odjakživa přivádějí evropské diváky do varu svou rychlostí a obratností. K nejlepším patří Moutohorští papoušci (Moutohora Macaws) z Nového Zélandu s proslulými rudými, žlutými a modrými hábity a s maskotem fénixem Jiskrou. Australské lize bezmála celé století vévodí týmy Thundelarrských hromovládců (Thundelarra Thunderers) a Woollongongských válečníků (Woollongong Warriors). Jejich vzájemná rivalita je mezi australskou kouzelnickou komunitou natolik pověstná, že běžnou reakcí na nějaké nepravděpodobné tvrzení či chvástání je odpověď: „Jistě, a já se zase dobrovolně přihlásím jako rozhodčí pro příští zápas Hromovládců a Válečníků.“
Afrika
S létajícím koštětem africký kontinent pravděpodobně seznámili evropské čarodějky a evropští čarodějové, kteří tam cestovali, aby pátrali po informacích z alchymie a astronomie, v nichž se afričtí kouzelníci odjakživa obzvlášť dobře vyznají. Přestože se tam famfrpál dosud nerozšířil tak masově jako v Evropě, získává na popularitě po celém africkém kontinentu.
K zemím, které se v poslední době stávají vášnivými přívrženci famfrpálu, patří zejména Uganda. Její nejvýznačnější klub, Patongští pávi (Patonga Proudsticks), uhrál k úžasu většiny famfrpálového světa roku 1986 nerozhodný výsledek s Montroseskými strakami. Na nedávném famfrpálovém mistrovství světa reprezentovalo Ugandu šest hráčů týmu Pávů, což je nejvyšší počet borců jednoho mužstva, jaký byl kdy zastoupen v národním týmu. K dalším pozoruhodným africkým týmům patří Čambští čarodějové (Tchamba Charmers) z Toga, mistři zpětné přihrávky, Gimbijští zabíječi obrů (Gimbi Giant-Slayers) z Etiopie, dvojnásobní vítězové Afrického poháru, a Sumbawangské sluneční paprsky (Sumbawanga Sunrays) z Tanzanie, nesmírně populární tým, jehož synchronizované kličky jsou pastvou pro oči diváků celého světa.
Severní Amerika
Na severoamerický kontinent se famfrpál dostal počátkem 17. století, kořeny tam však zapouštěl jen pomalu v důsledku značně intenzivních protičarodějných nálad, které tam naneštěstí v téže době rovněž pronikly z Evropy. Obrovská opatrnost, s níž museli postupovat kouzelničtí osadníci, kteří v mnoha případech doufali, že v Novém světě najdou společnost s menšími předsudky, bránila v oněch počátečních časech rychlejšímu rozšiřování famfrpálu.
V pozdější době nám však Kanada dala tři famfrpálové týmy, které patří k absolutní světové špičce: Meteory z Moose Jaw (Moose Jaw Meterorites), Haileyburyská kladiva (Haileybury Hammers) a Stonewallské buřňáky (Stonewall Stormers). Meteorům hrozilo v sedmdesátých letech 20. století rozpuštění v důsledku jejich úporně přetrvávajícího zvyku oslavovat vítězství pozápasovými přelety nad sousedními městy a vesnicemi, při nichž metly košťat zanechávaly na obloze stopu žhavých jisker. Tým dnes tento tradiční rituál na konci každého zápasu omezil na přelety nad samotným hřištěm a utkání Meteorů díky tomu zůstávají velkou atrakcí pro kouzelnické turisty.
Spojené státy nedaly světu tolik prvotřídních famfrpálových mužstev jako jiné země proto, že tu famfrpál musí soupeřit s původní americkou hrou na koštěti zvanou řachatlon. Vynálezcem řachatlonu, který je jakousi obdobou famfrpálu, byl v 18. století kouzelník Abraham Peasegood, který si s sebou ze staré vlasti přivezl do Ameriky Camrál a měl v úmyslu sestavit famfrpálové mužstvo. Podle toho, co se vypráví, dostal se Peasegoodův Camrál v kufru neúmyslně do kontaktu se špičkou jeho hůlky, takže když ho kouzelník konečně vytáhl a začal si s ním bezmyšlenkovitě pohazovat, vybuchl mu přímo do obličeje. Peasegood, který byl očividně obdařen obrovským smyslem pro humor, si okamžitě pořídil sadu kožených míčů a pokoušel se zmíněný efekt zopakovat. Na famfrpál brzy zcela zapomněl, když spolu se svými přáteli rozpracovával hru, jejímž ústředním prvkem byly výbušné vlastnosti nového typu míče pojmenovaného „Řachál“.
Při řachatlonu nastupuje na každé straně jedenáct hráčů. Členové týmu si navzájem přihrávají Řachál neboli modifikovaný Camrál a pokoušejí se dopravit ho do „hnízda“ na konci hřiště dřív, než exploduje. Hráč, v jehož držení se Řachál nachází v okamžiku výbuchu, musí opustit hřiště. Když se Řachál dostane do bezpečí „hnízda“ (jímž je malý kotlík obsahující roztok, který Řachálu nedovolí explodovat), mužstvo hráče, který skóroval, dostane jeden bod a na hřiště je přinesen čerstvý Řachál.
V Evropě slaví řachatlon určité úspěchy jako zájmový sport několika nadšenců, drtivá většina kouzelníků však zůstává věrná famfrpálu.
Navzdory nesporné přitažlivosti konkurenčního řachatlonu i ve Spojených státech stoupá popularita famfrpálu. Na mezinárodní úroveň se v poslední době vypracovala dvě mužstva: Sweetwaterské hvězdy (Sweetwater All-Stars) z Texasu, které roku 1993 po vzrušujícím pětidenním klání zcela zaslouženě porazily Quiberonské camrálisty, a Fitchburské pěnkavy (Fitchburg Finches) z Massachusetts, které už sedmkrát vyhrály americkou ligu a jejichž chytač Maximus Brankovitch III. byl kapitánem amerického výběru na posledních dvou světových šampionátech.
Jižní Amerika
Famfrpál se hraje na celém území Jižní Ameriky, přestože se tam musí stejně jako na severu vyrovnávat s konkurencí oblíbeného řachatlonu. Argentina i Brazílie se v průběhu uplynulého století dostaly až do čtvrtfinále mistrovství světa. Famfrpálově nejzdatnější jihoamerickou zemí je zcela jistě Peru, kterému odborníci předpovídají, že se během deseti let stane prvním latinskoamerickým mistrem světa. První seznámení peruánské kouzelnické komunity s famfrpálem údajně zprostředkovali evropští kouzelníci, které vyslalo Mezinárodní sdružení za účelem zjištění počtu zmijozubých draků (místního peruánského druhu). Pro tamější komunitu se famfrpál od té doby stal skutečnou drogou a nejslavnější tým, jímž jsou Tarapotští toreadoři (Tarapoto Tree-Skimmers), nedávno uspořádali turné po Evropě, jež se setkalo s nebývalé příznivou odezvou.
Asie
Na Východě si famfrpál nikdy nezískal velkou oblibu vzhledem k tomu, že v zemích, kde je dodnes nejoblíbenějším dopravním prostředkem koberec, zůstává létající koště pořád pouhou raritou. Ministerstva kouzel v takových zemích, jakou jsou Indie, Pákistán, Bangladéš, Írán a Mongolsko, jež vesměs udržují kvetoucí obchod s létajícími koberci, se na famfrpál dívají s jistou dávkou nedůvěry navzdory tomu, že mezi řadovými čaroději a čarodějkami se občas nějací jeho příznivci najdou.
Výjimkou z tohoto všeobecného pravidla je Japonsko, kde obliba famfrpálu během 20. století trvale stoupala. Nejúspěšnějšímu japonskému mužstvu zvanému Tojohaši Tengu roku 1994 jen o vlásek uniklo vítězství nad litevskými Gorodockými gorgonami (Gorodok Gargoyles). Japonský zvyk ceremoniálního podpálení vlastních košťat v případě prohry však famfrpálová komise Mezinárodního sdružení kouzelníků odsuzuje jako plýtvání dobrým dřevem.
2024 ©