Kapitola pátá - Protimudlovská opatření

Roku 1398 zaznamenal kouzelník Zachariáš Mrzout první úplný popis hry zvané famfrpál. Začal tím, že zdůraznil nutnost pojistit se při famfrpálových zápasech proti mudlům: „Vybírejte si lokality v neobydlených vřesovištích daleko od mudlovských sídlišť a dbejte na to, aby vás nikdo neviděl, jakmile se na košťatech vznesete do vzduchu. V případě, že budete chtít vybudovat stálé hřiště, použijte patřičná kouzla na odpuzování mudlů. Rovněž se doporučuje hrát v noci.“

Na to, že se ne všichni řídili Mrzoutovými vynikajícími radami, lze usuzovat z faktu, že Kouzelnická rada roku 1362 zakázala konání jakýchkoli famfrpálových zápasů v okruhu padesáti mil od všech měst. Popularita hry očividně rychle stoupala, protože rada považovala za nutné roku 1368 svůj zákaz ještě zpřísnit a postavila mimo zákon hraní famfrpálu v okruhu sta mil od měst. Roku 1419 schválila rada pamětihodný výnos, podle kterého by se famfrpál neměl hrát „nikde v blízkosti jakéhokoli místa, kde existuje sebemenší pravděpodobnost, že by mu mohl přihlížet někdo z mudlů; v opačném případě se milerádi přesvědčíme, jak se vám bude hrát, budete-li přikováni ke zdi žaláře.“ Jak je známo každému školou povinnému čarodějovi, skutečnost, že létáme na košťatech, je pravděpodobně naším nejhůře skrývaným tajemstvím. Žádné mudlovské vyobrazení čarodějnice není úplné bez koštěte, a byť jsou tyto kresby jakkoli směšné (žádné koště, jak je mudlové zobrazují, by se totiž neudrželo ve vzduchu ani vteřinu), připomínají nám, že jsme dlouhá staletí byli neopatrní, a nemělo by nás tudíž překvapovat, že si mudlové košťata a kouzla ve svých představách neoddělitelně spojují.

Adekvátní bezpečnostní opatření se ovšem neprosadila až do roku 1692. Tehdy byl přijat Mezinárodní zákoník o utajení kouzel, podle něhož je každé Ministerstvo kouzel přímo zodpovědné za důsledky provozování kouzelných sportů na vlastním teritoriu. V Británii dodržování tohoto zákoníku následně vedlo k ustavení odboru kouzelných her a sportů. Famfrpálová mužstva, která se ministerskými direktivami odmítala řídit, byla od té doby nucené rozpouštěna. Nejslavnějším příkladem tohoto postihu byli Banchorští bouráci (Banchory Bangers), skotské mužstvo proslulé nejen mizernými famfrpálovými výkony, ale také bouřlivými pozápasovými večírky. Po utkání, které sehráli roku 1814 proti Applebyským šípům (Appleby Arrows – viz Kapitola sedmá), Bouráci nejen nechali své Potlouky volně odletět do noci, ale navíc se vydali ukrást hebridskou černou ovci, aby z ní učinili svého týmového maskota. Zástupci ministerstva kouzel je přistihli v okamžiku, kdy prolétali nad Invernessem, a Banchorští bouráci si už nikdy nezahráli.

Dnes famfrpálová mužstva nehrají v sídelních městech, ale cestují na hřiště, která jsou pod dohledem odboru kouzelných her a sportů a jsou na nich zajištěna potřebná protimudlovská bezpečnostní opatření. Potvrzuje se, co před šesti sty lety velice správně navrhoval Zachariáš Mrzout: nejbezpečnější je zřizovat famfrpálová hřiště na neobydlených vřesovištích.